O skupině
Kronika
Galerie
Kontakt na nás
Vaše vzkazy
Odkazy
Hostováno na
Roky: 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009
Tenkráte psalo se datum 7. května, když jsme vyrazili vstříc naší první akci do Brna. Pořádala to skupina Lucius, ve které svého času působil náš nynější hejtman, Pan Zajíc z Frejštejna. Akce nesla název „Odpoledne s rytíři“.
Jak již bylo zmíněno, byla to akce naše první, protož počty naše nabývali pár osob - a to mě - Radku, pak také Havrana a jeho přítelkyni Magdalénu. Nesmím samozřejmě opomenout na Pana Zajíce, kterýžto se ovšem byl zúčastnit, jelikož zkušenosti jeho byli a zajisté jsou o mnoho větší než naše.
Když jsme dorazili na místo bylo něco málo po druhé hodině odpolední. Pan Zajíc se šel přivítat s přáteli, s kterými nás ovšem také seznámil. A tak jsme poznali většinu členů skupiny Lucius, také ze skupiny Potulní rytíři ze Šumperka. Avšak jako prvního nám Pan Zajíc představil Pana Václava z Bošovic a Kunštátu, toho času ještě působícího ve skupině Rytíři Země moravské, ve které působil Pan Zajíc kdysi také.
Odpoledne započalo celkem poklidně. Lidé se začali scházet na hřistě, aby zde shlédli nejen šermířská vystoupení skupin Lucius, Potulní rytíři ze Šumperka, Revertar a Rytíři Země moravské ale aby si zde vyzkoušeli i dávná řemesla.
Po vystoupeních, která byla nejrůzněji situována, jako například katovna Potulných rytířů, nastala chvíle, kdy se měli všichni bojující střetnout v bitvě. Bojovalo se o krásnou tanečnici. Boj to byl lítý a neuprosný, ale nakonec z něj vyšel vítěz, kterému tanečnice věnovala tanec zvlášť.
Avšak ješte před bitvou se událo neco, co se každý den nevidí. Skupina Lucius křtila dítě, narozené jednomu jejich členovi. Vítali ho mezi sebe.
Po tomto vzácném a krásném okamžiku a již zmíněné bitvě nastal čas pro ohňovku. Z té jsme ale moc nevideli, protože jsme se již museli odebrat k domovu.
Psalo se datum 4. Června. Naše druhá akce, na kteroužto jsme vyrazili jen jako diváci. Bitvu pořádala skupina historického šermu Taranis.
Vyrazili jsme opět v počtu malém, který čítal Radku, Havrana, Zajíce ale tentokrát nám přibyl nový člen - Mirek.
Už z rána byla obloha zašedlá a věstila, že nepřinese nic dobrého. Protož, sotva jsme dorazili na místo, začala na sebe upozorňovat drobnými kapkami. A i když se tato bitva konala v kempu u koupaliště, po chvilce bylo vody všude dost.
Bitva tato, s názvem „Ve stínu orlice“ byla zasazena do období 10. století. Vedli zde spory o území tehdejší kmeny Poláků a Čechů. A kdopak zvítězil? Odpověd je nasnadě - samozřejmě, že Čechové. Nepřátele pobili a vesnici vypálili.
Sotva bitva skončila, celí promočení a zmrzlí jsme se naskládali do auta a uháněli směr Miroslav, doufajíce že ještě stihneme konec tréninku. Nestihli.
Myslím, a jestli mohu mluvit i za ostatní , že to byla akce průměrně vydařená. A s tím počasím se taky nedá bohužel nic dělat. Odnesla jsem to pěknou rýmou.
Toho dne, kdy psalo se datum 25. června jsme vyrazili již v hodinách poledních, abychom včas přibyli na bitvu do Otnic. Byla to naše první akce, které jsme se zúčastnili v kostýmech. Pořadatelem byli Rytíři Země moravské.
Jak jsem se zmínila, vyrazili jsme již v poledních hodinách. Jeli jsme v obvyklé sestavě, a to - Zajíc, Havran, Mirek, Radka a mamča Zdena.
Jen co jsme dorazili na místo, do ruky nám bylo dáno „camrátko“, které jsme museli mít na krku.Taktéž jsme vyfasovali velké bagety.
Po požití tohoto základu do žaludků, jsme se bez dlouhých průtahů šli převléct do kostýmů v tělocvičně, kde jsme měli být i ubytováni, kdybychom zde zůstali do rána. Avšak kvůli nepříznivým okolnostem jsme museli odjet ještě téhož dne.
Jen co jsme byli převlečeni a uchystáni, přesunuli jsme se opět na „bitevní“ pole, kde se začal řadit průvod.
Průvod procházel celou vesnicí a zval lidi na bitvu. Slunce žhnulo ostošest, a tak po půlhodinovém pochodu vesnicí jsme utrmáceni dorazili zpět.
Teprv teď začalo se chystati na bitvu. Všichni bojující strojili se do prošívaných kabátců, na něž dávali drátěné košile nebo kyrysy. Opravdu nezáviděníhodné, když v tu dobu, již odpolední, bylo přinejmenším 35 stupňů ve stínu. A když k tomu navíc nebylo nic k pití, poněvadž chlazení na pivo nešlo a kofola po jisté době došla a Zajíc s Šafářem ji byli shánět až ve městě.
Ale i tak začalo se schylovati k času určenému pro onu bitvu. Nesla se v duchu bratrských neshod, ale moc jsme z ní neviděli, neboť jsme se nabídly, že si sedneme ke vstupu a budeme vybírat vstupné (které ovšem bylo dobrovolné). Mirek s Havranem se někam zatoulali, asi podívat se blíže na bitvu. A Zajíc s Šafářem stále sháněli Kofolu.
Když už bylo po bitvě a většina lidí odešla, konečně, asi po třech hodinnách dorazil i náš zbytek, vyslaný pro pití.
Podvečer už se nesl v poklidnějším a pohodovějším duchu. Konečně se čepovalo chlazené pivo, pekly se klobásky na grilu, seděli jsme a povídali a kolovala medovina.
Pohodu vyrušila v hodinách již večerních pořádná letní bouřka. Blesky rozčesávaly oblohu a valily se husté provazce vody. Kdo měl ruce a byl ještě jakžtakž střízliv, držel velký stan, aby neuletěl. Ale jak rychle bouřka přišla, tak rychle i odešla a pohoda pokračovala dál. Dokonce došlo i na plivání ohně.
Škoda jen, že zdržeti jsme se nemohli až do dne dalšího. Ale jak už bylo řečeno a zapsáno, mohly za to nepříznivé okolnosti.
Nastal konec naší první šermířské sezony, který měl být uzavřen již pořádnou celovíkendovou akcí.
Proto jsme vyrazili směr Moravské Budějovice, na akci do Jackova, přesněji do Údolí včel, kde udáti se měla jedna z bitev křižáckého tažení proti husitům. Pořádala to zde skupina historického šermu Millites.
Tohoto dne sbalili jsme věci své a v odpoledních hodinách jsme vyrazili směr Moravské Budějovice. Sestava v našem autě byla takováto - Johnny, mamča a samozřejmě Ráďa. Zajíc s Havranem, Mirkem a Petrou byli již na místě dřív. Cestou, těsně před cílem, potkali jsme Brťu, který šel v plné zbroji z Moravských Budějovic až do Údolí. Měl být totiž na této akci pasován do stavu rytířského, tak si to chtěl něčím ještě víc zasloužit. Tedy jsme ho pozdravili a pokračovali dál. Po malém zdržení na polní cestě, kvůli špatně stojícímu autobusu, jsme konečně dorazili až do cíle, na místo určené ke shromáždění. Byl to jílový plácek zpevněný nahrubo štěrkem. Stály zde cisterny s vodou a dřevěné boudy (no na co asi byly?!). Všude kolem v lese se rozkládalo početné tábořiště.
Jen co jsme našli příhodné místo k zaparkování, dorazil i Brťa. Martin se nás ujal a ukázal nám, kam můžeme postavit stany. Jen co jsme vybalili věci, postavili stany, převlékli do kostýmů tak jsme se přivítali s přáteli. Byl tu dokonce i Bubák, jeden z našich řad, který s námi na akce moc nejezdil. Začalo se pomalu ale jistě stmívat. Zažehnul se oheň a i v odlehlých částech tábořiště začaly se rozsvěcovat pochodně. Seděli jsme v kruhu kolem ohně, krom dek a kožešin hřála taky medovina, kterou donesl Havran. Prvně hrál na kytaru a "zpíval" Bubák, ale brzy to skončil, museli jet domů. Našemu koutku však toho nestačilo, ještě že si Johnny vzal s sebou svoje sladké dřevo.
Veselili jsme se za zvuků kytary a při medovině a mě už začínalo být divné, kam se vytratila většina naší skupiny. Za chvíli však Martin přišel a řekl, aby ho zbytek Miroslavských následoval. Tedy jsme ho následovali a mě stále vrtalo hlavou, co se bude dít.
Vedl nás celkem dlouho lesem, daleko za tábořiště, dokonce i za místo konání zítřejší bitvy. Přelezli jsme jakési ohradníky a stanuli na malé mýtince obehnané stromy. Tady už čekalo šest chlapů s pochodněmi a mě konečně došlo, co se bude dít. Obřad pasování!
Všichni v tichosti stáli kolem Johnnyho a Brťi. Zajíc přišel k nim a řekl, aby si odepjali své meče. Poklekli. Vzal si od nich meče, jednomu po druhém je položil na pravé, následně na levé rameno, se slovy: "Ve jménu Svatého Jiřího Tě pasuji na rytíře. Povstaň rytíři a přijmi tento meč." Povstali již jako rytíři a připjali své meče zpět. Okolo stojící jim potřásli rukou. Na úplný závěr se postupně zhasilo všech šest pochodní.
Zpět do tábořiště jsme se navrátili v absolutní tichosti. Jen co jsme došli, vzal Zajíc láhev vodky na zapití rytířů. Zapili jsme rytíře a pokračovali v zábavě. Vydrželo nám to do pozdních nočních, skoro už brzkých ranních hodin.
Bylo něco málo po osmé hodině ranní a tábořiště pomalu ožívalo. Z lesů a polí stoupala pára, což bylo předzvěstí horkého dne. Sotva jsme se stihli trochu probudit, něco posnídat a vykonat za omezených podmínek ranní hygienu, byla již bezmála jedenáctá hodina. To znamelo jediné - nácvik na bitvu s povinnou účastí všech.
Dorazili jsme do údolí, kde stála palisáda, vesnička a vozová hradba. Tam už Bojda rozděloval úkoly. Nácvik proběhl bez potíží, ale slunce pálilo o stošest. I tak jsme si šli za lístek, který jsme dostali, vyzvednout oběd.
Po obědě byla ještě chvilka odpočinku, pak se vše začalo chystat na bitvu.
Příběh bitvy se odehrával zhruba v listopadu roku 1421. Jednalo se o pokus zničit jedno z center husitů na Moravě, a to Červený Martínkov. Vše se událo v předvečer tažení poslední fáze II. Křížové výpravy proti kacířským husitům.
Na husitskou obec v Červeném Martínkově táhla žoldnéřská vojska ze Znojma. Čas boží zkoušky se blížil. Martínkovští bez obtíží vzdorovali prvnímu útoku, současně však chvatně zesilovali obranu vesnice, zpevněnou uprostřed vozovou hradbou. Zbytek znojemských žoldnéřů zaplavil bitevní pole a husité se stáhli za chvatně vybudované opevnění. Lítý boj se strhl na vozových hradbách, cepy tančily po přilbicích a štítech nepřátel. Když už se zdálo, že obránci ochabují, před vozy vyběhl kněz Markold a dodal tak obráncům nové síly. Znojemští se začali stahovat a zbylí obránci vozové hradby vyběhli na bitevní pole. Ke znojemským žoldnéřům se vzápětí přidala jihlavská žoldnéřská vojska. Obránci vesnice se kvapně vraceli na obranné pozice. Žoldnéřská vojska byla značně posílena, hejtman viděl, že už vesnici dlouho neudrží. Stahuje své lidi dál za vozovou hradbu. Vozy byly převráceny, vesnice hořela jasným plamenem.Útočné oddíly s žebříky se sešikovaly, boj o tvrz započal. Žoldnéři se drápali do svahu a proráželi obranu tvrze. Martínkovští i přesto chytili druhý dech a vzplál nelítostný boj. V tu chvíli se z lesa vynořil zapomenutý střelecký husitský oddíl. Urputně bránili tvrz ale přesto obránců ubylo. I když jich bylo nemnoho, začali se znovu šikovat před tvrzí. Žoldnéři královských vojsk pochopili, že martínkovské husitské obce bez dlouhého boje neovládnou. Proto se odpoutali, aby se připojili k II. Křížové výpravě proti husitským čechům.
V duchu této události se udál tento boj. Bylo to opravdu nepopsatelné, cepy se míhaly sem a tam, dělo a píštaly bouchaly, vesnice hořela. Příběh končil a mrtví bojovníci vstali, schovaní vyběhli z úkrytu, aby se sešli do skupin a poděkovali divákům. Následoval potlesk a diváci se začali rozcházet. My, co jsme stáli pohromadě, jsme začali hledat a v tom zmatku z toho velkého přesunu jsme stále nenacházeli Zajíce. Dotáhli ho pak až když jsme již byli u stanů. Zprvu jsme se lekli, že se mu něco stalo, ale naštěstí ne, byl jenom zmožen tím vedrem. Po odstrojení jsme se jali příležitosti a znovu se vydali na bitevní pole, kde už ovšem nebyli civilisti, pouze většina z šermujících. Prohlíželi jsme si stánky, bavili se s nově získanými přáteli.
Do údolíčka přišla pak většina známějších tváří z Rytířů země Moravské. Nakonec přišel i Zajíc. Prohlíželi si tam s Brtníkem některé zbraně a zbroj, které zde měl nakrátko vystavené kovář Zackl. S novými přáteli z Hradce jsme si rozuměli a bavili se pořád více, dokonce nám představili zbytek skupiny. A Zajíc byl pořád dotčen, že se s ním jeho skupina nebaví. Ale po chvilce se stejně vytratil, já se ani nedivím, když dole byl stánek s občerstvením a v táboře vystavěná provizorní knajpa. Hradečáci nás pozvali do jejich tábořistě, ať sobě zavdáme trochu vína na získané přátelství. Začalo se smrákat a jak čas postupoval, oči se klížili pořád více. Popřáli jsme dobrou noc a šli ulehnout.
Dlouhé a líné ráno přinesl dnešní den. Většině z nás se moc dobře nespalo, neboť nás pořád rušily jakési zvuky. Snažili jsme se probudit co nejvíce to šlo. Pak posádka naší Lancie, což jsme byli já, mamka a Johnny, sbalili své věci a stany. A šli jsme hledat Zajíce, abychom mu řekli, že už jedeme domů. Bylo něco málo kolem deváté. Nemuseli jsme ho hledat dlouho, kde jinde bychom ho našli, než v táborové knajpě. Přišli jsme za ním s tím, že tedy jedeme. Řekl, že dobrá. A nějak na to přišla řeč, ptali jsme se, zda tu zase sedí. Odvětil že ne, že ještě pořád. Řekl nám, že nás včera hledal, kam se mu zatoulala skupina. A prý když nenašel, nezbylo mu nic jiného než jít truchlit.
Po této velmi úsměvné události a celkem dlouhém loučení s přáteli nám nezbylo nic jiného, než se jet domů pořádně vyspat.
Bylo to ještě za dne téměř zimního, chladu značného a data 24. března, kdy událo se naše první vystoupení v letošním roce. O to důležitější bylo tím, že se konalo zde, na půdě naší Miroslavské. Jednalo se o krátké vystoupení, kde ukázáno bylo, jak tvrdý byl výcvik chlapce na rytíře a čím vším si musel projít. Také jsme tančili středověký tanec, doprovázen dobovou hudbou. Program námi předvedený trval asi půl hodiny. Po něm jsme se v čele průvodu přesunuli na radnici, kde konala se výstava fotografií našeho kamaráda Ondry, při které se toto naše malé představení se Miroslavi událo. Zatímco v sále konala se prezentace, my stáli v předsálí, celí nedočkaví, až většina z nás ze sebe bude moct shodit těžké drátěné košile a obléci si něco teplého. Naštěští se naše očekávání již brzo naplnilo a my jsme konečně v civilním oblečení razili směr teplo krčmy naší oblíbené, abychom zahřáli tělo naše a pozvedli mysl svou při korbeli. Zde setrvali jsme bezmála do pozdních nočních hodin.
Už od brzkého rána jsme věděli, že dnešní den bude nabitý a rozhodně se nebudeme nudit. Měli jsme totiž v plánu hned dvě akce, na kterých jsme vystupovali. Dopoledne to byla Miroslavská šlápota a v hodinách odpoledních Den Země. Ještěže nám přijeli na pomoc Václav s Zajícovými bývalými kolegy.
Kolem hodiny desáté se pro nás stavil Mirek, naložili jsme všechny věci a uháněli na miroslavské koupaliště, kde se mělo konati naše první vystoupení toho dne. Dorazili jsme na místo, kde už na nás čekal Zajíc a naše posily. Zajíc byl neskutečně nabroušen, neboť Havran měl opět zpoždění. A tak jsme se převlékli, ustrojili a čekali co se bude dít. Nakonec dorazil i Havran. A proto, že jsme měli ještě chvíli času, šli jsme na odlehlé místo v lese, abychom si vše ještě jednou v klidu vyzkoušeli a ujistili se, že je vše jak má být, popřípadně doladili některé chybičky.
Pak již nadešel čas určený pro naše vystoupení. Bylo na téma, jak se z chlapce stalo páže, panoš a někdy i rytíř. Došermovali jsme, uklonili se a uháněli se převléct zpátky do civilu. Bylo ná doneseno jídlo s Zajícovým výrokem: "Jen papejte, papejte děti, právě si žerete honorář." Nu dojedli jsme, znovu se sbalily věci a jeli jsme na chvíli domů, do dalšího vystoupení na Dni Země jsme měli ještě celkem dost času.
Okolo druhé hodiny odpolední jsme se tedy opět sešli, tentokrát již na miroslavském zámku, abychom zde spáchali naše dnešní druhé vystoupení. Věci jsme si uložili a ustrojiti jsme se byli uvnitř zámku. Na přezkoušení vystoupení jsme neměli čas, hned jsme šli na plac, ale dělali jsme to stejné, takže proběhlo v daleko větším klidu.
Po této akci jsme si konečně oddechli, že už je hektický dnešek za námi, poděkovali jsme našim přátelům za výpomoc, rozloučili se a vraceli se domů, užít alespoň ještě pár zbývajících hodin z upracovaného sobotního dne.
V tento den udáti se měla akce, kterážto nesla název Den dětí.
Na naše pozvání přijeli Lucius, Potulní rytíři ze Šumperka se svou katovnou a Václav s Olinkou se zbytkem, co nám byli vypomáhat na Šlápotě a Dni Země.
Avšak už od brzkého rána dnešního se na nás nebe mračilo a během chvilky spustil se prudký déšť. Co jsme měli dělat? Dnešní program pro děti byl tím pádem zrušen, ale Lucius, Potulní rytíři a Václav s ostatními byli již na cestě k Miroslavi. Posezení ve sklepě, které bylo plánované po vystoupení se tedy přesunulo už do hodin dopoledních.
Sešli jsme se tedy v počtu celkem hojném a i když lilo doslova jako z konve, my byli schováni v suchu a dokonce nám bylo i teplo, což bylo však následkem vína pití.
Veselili jsme se při skleničce s přáteli, snědli krmi přychystanou, což byly řízky a bramborový salát. Neptun nám vyprávěl veselé historky z natáčení a kolem jedenácté vylezlo sluníčko a dokonce i začalo dost hřát. Program se však neuskutečnil, a tak jsme pokračovali v předešlé činnosti.
Jako první se s námi rozloučili právě Potulní rytíři, slovy Neptuna: „ Zajíci, až zas budeš něco pořádat, tak se napřed podívám na předpověd počasí a jestli budou hlásit déšť tak to s námi určitě počítej.“
A odjeli. Hned po nich následovali Václav, Olinka a ostatní, i z našich řad, vyjma Turků a Zajíce.
Zůstali jsme tam tedy jen my a Lucius. Ale po nějaké době už také musela polovina odjet, přiznám se, že nevzpomínám za jakým účelem.
Bylo už něco kolem čtvrté a Zajíc mi řekl, abych před Kalifem už to víno schovala. Dopil se totiž jeden džbán, po kterém, jak tvrdil, už budou muset odjet, ale vzápětí naléval další a opět tvrdil, že tohle je ten poslední. Opravdu už byl poslední, ale pro ně. I zbytek, statečně s námi pijící se odebral k domovům svým.
My však nadále jsme setrvali, držíce poslední stráž, dopíjejíc onen poslední džbán. Avšak i tak jsme setrvali nad pohárem ještě dvě hodiny, protože jarmark námi plánovaný na rok 2007 začínal dostávat jasnější kontury, za účasti přišedvšího Michala Klejduse, majícího na starost kulturní dění v Miroslavi.
Pak konečně, po úklidu, asi kolem šesté hodiny, jsme se odebrali k našim domovům, spokojeni, i když dnešní den neproběhl tak, jak bylo v plánu.
Letos jsme se jeli poprvé zúčastnit tžradičních slavností města Jemnice zvaných Barchan.
Na místo jsme dorazili v pátek, stihli si vybalit věci a ubytovat se v místní Sokolovně k tomuto určené. Načež jsme se začali ustrojovat do našich kostýmů, neboť se blížila hodina prvního odpoledního průvodu. V průběhu průvodu se k nám přidali i opozdilci, rytíři Země moravské.
Jen co skončil průvod, měli jsme pro dnešek volno. A byli jsme celkem rádi, protože jsme již znali program na zítřejší den.
V brzké polední hodině se odehrál další průvod městem. Poté jsme zhruba dvě hodiny čekali na hlavní odpolední průvod a hlavní scénu. Co ale čert nechtěl, jen co jsme se stihli seřadit do jakéhos útvaru a vyrazili, zatáhlo se a po pár krocích už z nebe padaly první kapky. Ke konci průvodu už jsme do naší "ubytovny" doběhli celí promáčení a celkem i promrzlí. Hlavní scéna byla nakonec úplně zrušena. V pozdějších, večerních hodinách ale vylezlo sluníčko a vesele, až škodolibě se na nás usmívalo. A tak se večerní průvod s pliváním ohně konal a dost se vydařil.
Po zbytek času, až do nedělního odjezdu vše proběhlo v klidu a pohodě.
Tahle akce následovala hned týden po Barchanu. Konala se ve Vratěníně, vesnici nedaleko mezipásma Drossendorf a hraničního přechodu do Rakouska.
Odjezd měl být hromadně z Jemnice, ale celé se to nějak zkomplikovalo a nakonec jel každý po své dráze.
I když jsme trochu zabloudili v okolí Vranova, přesto jsme byli na určeném místě první. Hned za námi dorazili Lucius. Nějakou chvíli jsme se opalovali, jen tak leželi a Yakuza prozkoumával bunkry. Pak konečně dorazil i Zajíc s Johnnym, Mirkem a Peťkou. Přijeli i jemnické bubenice s Milošem a dokonce i Frank s přítelkyní.
Věci jsme si odnosili na určené místo, tedy do šaten u fotbalového hřiště, kde jsme měli po tu dobu přebývat. Protože jsme ještě měli čas, zkoušeli jsme si svoje souboje. Konečně došlo i na náš pometlový.
Čas do vystoupení se krátil, tak jsme se šli převléct a zařadit do průvodu.
Po již zmíněném průvodu začalo vystoupení, které bylo znovu na téma, jak se z chlapce stalo páže, panoš a následně možná i rytíř. Nejvíc se ale divákům líbil zlomený meč a souboj na pometla. Ten zlomený meč byl Tondův a podařilo se to Johnnymu, když prováděl výcvik pážete s Frankem.
Po odšermování se nás část vrátila zpět na hřiště, zbytek zůstal na návsi. Poseděli jsme a povídali s přáteli, čekali, než se dostatečně setmí, aby se mohla uskutečnit ohňovka.
Nakonec jsme se dočkali, ohňovka se celkem povedla a byla zakončena společným plivnutím ohně do postavených vater dřeva. Pak jsme se šli převléct a pomalu skládat věci zpět do aut. Nakonec jsme se po docela dlouhém loučení vydali a dobrodružnou cestu domů. Našemu autu totiž téměř došel benzín, a tak jsme v noci, kolem dvanácté hodiny sháněli otevřenou benzínku. Našli jsme až těsně před Znojmem a kdybychom to věděli, možná bysme i ještě na ten zbytek dojeli až do Miroslavi. Horší to ovšem měl Mirek, který také v noci sháněl benzínku, ale s LPG. Naštěstí i on našel, takže všechno dobře dopadlo.
Tento rok je to již podruhé, co jsme vyrazili za přáteli našimi do Otnic na bitevní pole. Tentokráte vše bylo jinak, jeli s námi i Jemničtí, čili bubenice a Miloš, jejich vedoucí, jestli se to tedy tak dá říct.
Cesta probíhala celkem v klidu, jen jsme kousek před cílem trochu zbloudili. Ale i přes malé nesnáze jsme se dostali na určené místo. Po uvítání jsme si vybalili naše věci a rozložili stany, příbytky, ve kterých tu letos konečně budeme přenocovat, když se nám to minulý rok nezadařilo.
Nuž vše bylo na svých místech a protože jsme dorazili v pozdějších hodinách a ještě k tomu bylo deštivější počasí, začalo se celkem brzo smrákat. Predvečer bitvy se tak nesl v duchu pohody, zábavy s přáteli a probíráním nastávajícího dne. V pozdních hodinách jsem se už i já jako jedna z nemála odebrala na kutě, abych stihla do té bitvy ještě něco naspat. Ráno bylo strašné, jako po každé napůl probděné noci. S mamčou jsme si šly koupit něco s kofeinem, co by nás alespoň trochu probudilo k životu. Za sebou jsme nechali napůl spící ležení. Čemu se taky divím, bylo něco málo kolem osmé hodiny ranní. Po návratu ze vzdálené samoobsluhy, vymoženosti moderní doby, se už našlo i pár odvážlivců, kteří seděli u výčepu. Avšak většina z nich nepila, čeká nás ještě průvod a bitva. Po prodřímaném poledni a marných snahách uvést se do provozu jsem to vzdala. Bylo už totiž něco kolem půl desáté, sluníčko stálo vysoko na obloze a nás čekal klasický průvod vesnicí. Seřadili jsme se a vyrazili. Průvod nebyl tak dlouhý jako loni, ale i tak jsme dorazili o trošku později, protože se dělala jedna zastávka, pro všechny zmožené teplem a předchozí nocí.
Jen co jsme byli opět na bitevním poli, začalo se vše chystat. Bitva měla scénář takový, že se vše vlastně bude odehrávat za setkání dvou přátel, na panství jednoho z nich. Navzájem se budou předhánět kdo z nich má lepší bojovníky. Rozdělovali se bojovníci, stavěly se lavice a stoly, vysvětloval se scénář. Avšak stále ještě chyběla maželka pro jednoho z pánů. Nakonec to tedy padlo na mě.
Po dalším čekání se konečně přiblížila hodina bitvy. Lidé se začali scházet.
Já, hradní pán Jarek z Carpe Diem a náš oddíl se vyšplhal do kopce ke kukuřičnému poli. Chvíli jsme stáli a čekali, až nám ti zezdola dají znamení. Nuž dali a my šli v průvodu dolů. Naproti nám šla uvítací družina druhého pána. Nezapomenu, jak mě hradní pán představil. “Toto je moje choť Eulálie.” Horší jméno si snad nemohl vymyslet. No od té doby mi tak už říkají.
Pánové spolu zasedli k hodovním stolům, bavili se souboji svých bojovníků, vše se neslo v poklidu, až do okamžiku, když “můj manžel” dělal oči na choť jeho přítele. To se pak strhla bitka. Po té závěrečné pranici, kdy už nezbyl nikdo naživu, jsme se všichni uklonili a rozloučili s obecenstvem. Lidé nás odměnili potleskem a chtěli odcházet, avšak letos to bylo celé nové, jak už jsem se zmínila. Byly přichystány soutěže jak pro děti, tak pro dospělé, tak i pro šermíře. Bavili jsme se ale čas se neúprosně blížil k době našeho odjezdu. Loučili jsme se neradi, tomu se říká odcházet v nejlepším.
Dne 16. září, za pěkného podzimního dne se konalo tzv. "Betálné šermířské odpoledne", tradičně pořádané skupinou Lucius. Bylo to odpoledne plné vystoupení šermířských skupin a soutěží pro děti. Učinkující skupiny - Rytíři Země Moravské, Carpe Diem, Potulní rytíři ze Šumperka, Extractor, Soldat a samozřejmě my, Miroslavští z Miroslavi.
Vystoupení začala o maličko později, než bylo nejspíš plánováno. Následkem čehož byl pěkný zmatek. Kolem páté hodiny byla vystoupení přerušena kvůli křtu dítěte z řad kamarádů Lucia. Později k večeru už se vše zvládalo, až se nakonec čekalo jen na vystoupení s ohněm.
Dočkali jsme se a nakonec všichni jen tajili dech při ohnivých záblescích ve vzduchu. Potlesk byl opravdu zasloužený. Rodiče s dětmi se rozešli do svých domovů ale dospěláci ještě zůstali, neboť na místním hřišti byla ještě do půlnoci zábava.
Letos jsme se již potřetí zúčastnili bitvy v Otnicích, pořádanou rytíři země Moravské.
Bitva samotná se konala v sobotu. A bylo by celkem neobvyklé, kdyby se vydařilo počasí. Pršet začalo už od pátku od večera, jenom místy ustávalo, jako třeba na průvod po vsi.
Dalších pár hodin vydatného deště nadělalo z bitevního pole malý rybník, nebo místo spíše pro bahenní zápasy. Tímto se i naboural program, připravený vedoucím skupiny rytířů země Moravské. A tak se pouze mezi sebou všichni poprali, i když se jim do toho bláta vůbec nechtělo. Déšť, který občas střídal svou hustotu, nás doprovázel až do našeho odjezdu, až těsně před příjezdem domů nás začaly zlobit první sluneční paprsky.
Stejně jako v roce 2006, jsme se i tento rok zúčastnili slavností města Jemnice, jež jsou rodištěm našeho pana hejtmana. Harmonogram se nijak nelišil od toho loňského - v pátek odpoledne průvod, v sobotu ráno průvod, večer pak průvod s ohňem. Rozdíl byl jen v tom, že letos konečně počasí přálo tomu, aby se uskutečnila i hlavní scéna, kterou nám loni tak zdárně zrušil déšť. Letos jsme jako výpomoc namísto rytířů země Moravské požádali další naši spřátelenou skupinu Lucius. Tento Barchan se konečně vše zdařilo, jak mělo - jak po stránce počasí, tak i spokojenosti diváků a zúčastněných. A nebyla ani žádná zranění. Snad jen pár bolavých hlav - ranní nedělní kocovina.
Tato akce se měla uskutečnit na oslavu konce školního roku místní Základní školy. Vše mělo proběhnout jako turnajový zápas mezi skupinami a o půl noci bylo dojednáno vystoupení s ohňem. Zdá se, že zrovna my na to máme nějakou zvláštní smůlu a tak jen co bylo vše připraveno a všichni nachystáni, strhl se obrovský vítr, lilo jako z konve a padaly kroupy. Odnášelo to i stánky kolem zámku. Po zhruba hodině této vytrvalé průtrže mračen jsme všechno vzdali a šli se raději převléct do suchého a do tepla.
Letos porvé jsme se rozhodli, že na naší půdě sídelní v Miroslavi uspořádámě gotickou bitvu. Každoročně k nám na výroční jarmark dojíždí skupiny, které mají buď připravené něco z třicetileté války, nebo napoleoniku.
Bylo to opravdu náročné, to už ta stavba a následné hlídání palisády v zámeckém parku byla jen třešnička na dortu za několikaměsíčními starostmi.
V pátek odpoledne a večer se začaly sjíždět všechny pozvané skupiny (a že jich nakonec nebylo málo!) a postupně se ubytovávaly na zámku. Později večer se vše jakžtakž uklidnilo, do noci se čekalo už jen na skupinu z Hradce Králové, která to k nám měla opravdu daleko, přesto ale pozvání přijala.
V sobotu dopoledne se konal průvod. Doufat, že nám snad do toho nenaprší už jsme nemuseli, od rána již začínalo být pěkné parno. V dobu konání bitvy slunce pražilo ostošest, a tak lehčeji odění lidé vůbec nezáviděli těm, kteří se právě soukali do plechů.
Bitva začala, diváků přišlo víc, než jsme asi čekali. Příběh naší bitvy se mohl odehrát roku 1457, v době mezi vládou Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. Byl veden útok na palisádu tvrze, obránci se drželi dlouho, ale dobyvatelé stále doráželi. Naštěstí brzy dorazily obráncům posily. Nakonec se i střílelo.
Jakmile skončila bitva, někdo šel poobědvat výborný guláš, který pro nás připravilo místní bistro, jiní se šli zase schovat do stínu, neboť vedro bylo v tu dobu, kolem poledního, opravdu neúnosné. Nakonec nás to pár vyřešilo zajímavým způsobem a to koupáním v zámecké kašně - původně s tím začaly děti.
V neděli, když už všichni začali balit a odjíždět, jsme měli dobrý pocit, že to byla opravdu vydařená akce. A jelikož tento pocit sdílela i většina ostatních zúčastněných, rozhodli jsme se příští rok uspořádat druhý ročník, tentokrát ještě o trochu větší. Máme se na co těšit.
Stejně jako v loňském roce, rozhodla se skupina historického šermu Lucius uspořádat další ročník odpoledne plného nejrůznějších soutěží pro děti, tance a ukázek umění šermířského.
Sešlo se zde skupin poměrně dosti, a tak se opravdu bylo na co dívat. Během odpoledne taktéž došlo ke křtu dvou dětí členů Lucia. Navečer pak ku poslechu a tanci zahrála historické melodie skupina Codex. Po ní následovala kapela Black Unicorn, která nabídla již modernější hudbu až do pozdních nočních hodin.
Tohoto dne se v Kunštátu na zámku uskutečnila menší bitva, které se zúčastnilo jen pár šermířských skupin. Potyčka mezi dvěma oddíly se odehrála na zámeckém nádvoří. Řež to byla nemilosrdná a dokonce se při ní i střílelo. Po skončení bitvy jsme dostali výborný koňský guláš. Poté byl čas k odjezdu. Zde jsme byli jako výpomoc SHŠ Lucius a SHŠ rytíři země Moravské.
Začátkem října, v pozdním odpoledni jsme byli předvést něco z našeho umění na podzimních bohutických slavnostech. Vystoupení bylo s tématikou "dobytí hradu", proběhly nejrůznější šarvátky mezi obránci a dobyvateli. Nakonec se obyvatelé museli vzdát a ustoupit. Naštěstí ale kořist loupeživé družiny nebyla nijak velká, jelikož jsme při útěku stihli pobrat a "požrat" co se dalo. Na to, že to byla z větší části improvizace jsme si všichni užili spoustu legrace a to se nakonec odrazilo i na spokojenosti publika. Jako výpomoc zde byla také SHŠ Rytíři země Moravské.
V tento den se v miroslavském kulturním domě uskutečnil první ročník výstavy s názvem „Miroslavské raritky“. Sešli se zde a prezentovali lidé, kteří mají nějaký zajímavý koníček a neobvyklé záliby. Taktéž my jsme se zúčastnili, a to výstavou našich zbraní, zbrojí a nejrůznějších fotografií z vystoupení a bitvy o miroslavské sklepy, kterou pořádáme. Taktéž jsme předvedli něco z umění šermířského,s čímž nám velmi bohatě vypomohla skupina Corporal.
I letos jsme se jako již tradičně zúčastnili slavnosti Barchan ve městě Jemnici. Na místo jsme dorazili v pátek navečer. Jako obvykle proběhl ještě ten večer průvod. Ani sobotní harmonogram se ničím nelišil od předešlých ročníků, až na velmi špatné zoganizování a načasování hlavního průvodu.
Po volném odpoledni jsme měli vše připravit k večernímu ohňovému průvodu, ale navzdory snaze dodělat zadaný úkol, což znamenalo nalít naředěnou hořlavou směs do lahví, jsme byli tak unaveni, že jsme usnuli. Pak už bylo velmi pozdě a vše jsme chystali ve spěchu a na poslední chvíli, přičemž hejtman velmi nadával, oprávněně.
I přes toto pochybení a nedostatečnou organizaci si myslím, že letošní ročník Barchanu nebyl až tak špatný. Děkujeme za výpomoc SHSŠ Soldat.
Parného letního dne s datem 21. června, se v Modřicích v areálu pod kaštany konalo odpoledne plné šermířských vystoupení. Začátek dne odstartoval historický průvod městem. V areálu pak byla k vidění přehlídka palných zbraní a vystoupení skupin Carpe Diem a Baštýři, dokonce i orientální tance. K poslechu hrála celé odpoledne skupina Rusty Nails a ukázka nejrůznějších řemesel proběhla v malém dobovém tržišti. Jako vyvrcholení celého dne byla připravena historická bitva ve které se střetlo na stopadesát šermujícíh.
Navzdory pekelnému a neúnosnému vedru zbylo jak šermířům, tak i divákům dost sil na odpolední program, ve kterém se ukázala SHŠ Carpe Diem se svým představením "Pán a páže". Následovaly potyčky na bitevním poli ve stylu "Bitvy třiceti".
V pozdějších hodinách, až se sešeřilo, udělala za celým dnem velkolepou ohnivou tečku skupina Ad Infinitum.
Letos jsme se rozhodli uspořádat druhý ročník bitvy o miroslavské sklepy, jelikož předchozí měla docela dobré ohlasy. Práce a shon začaly jako obvykle dlouho před bitvou,neboť se muselo zajistit vše potřebné.
Pátečním odpolednem to opět začalo. Šermířů však letos dojelo o dost víc než loni. Než dorazili všichni bylo něco málo před půlnocí. Hned v sobotu ráno před desátou se všichni začali řadit před kulturním domem na průvod. Ten vyrazil kolem desáté hodiny. Na náměstí se zastavil, abychom si poslechli proslov starosty a místostarosty. Pak jsme se všichni hromadně odebrali k zámku, aby se včas stihli nahchystat na nácvik bitvy. Ten proběhl v pořádku a klidu, navzdory nesnestitelnému vedru.
Pak až do odpoledních hodin bylo volno. Každý si mohl prohlédnout malé historické tržiště, které bylo rozmíštěno kolem kašny a mostu u zámku.K vidění byly i krátké ukázky šermu. Také k poslechu a tanci hrála skupina Camerata.
Později, kolem třetí hodiny odpolední se vše přesunulo pod zámek, na bitevní pole a vypukla bitva. Příběh rekonstruované bitvy se odehrál v roce 1458 (období vlády Jiřího z Poděbrad). Tenkrát bojoval Jindřich VIII z Krumlova proti Lichtenštejnům a oblehl jejich tvrz v Drnholci. Musel však ustoupit přesile a v krvavé bitvě u Hostěradic byl poražen. Střet to byl velmi tvrdý, střílelo se z luků, dokonce ani palné zbraně nepřišly zkrátka. Při posledním výstřelu všechno ztuhlo a příběh naší bitvy skončil. Všichni se seřadili po skupinách k závěrečné děkovačce, načež se začali trousit do zámku, aby si konečně užili nastávajícího volna.
A když jsme se neděli krátce po poledni rozloučili s posledními opozdilci, byli jsme rádi, že to máme šťastně a bez větších úrazů za sebou.
Tímto chceme poděkovat všem skupinám za účast a skupině Corporal ještě navíc za zapůjčení palisády.
V toto sobotní ráno, dne 26. července jsme v menším počtu, který čítal Zajíce, Tonnyho a Čaroděje, vyrazili na zříceninu hradu Zubštejna, kde se konala bitva. Na místo jsme dorazili v dopoledních hodinách, ubytovali jsme se,převlékli jsme se do kostýmů a byli se nahlásit organizátorovi.
Byli jsme nemile překvapeni, když jsme se dozvěděli, jaké jsou naše počty. Později na nácviku nás bylo sedm, odpoledne už o deset víc. Když už bylo známo, kolik lidí se účastní bitvy, vymyslel se scénář a všechno to začalo. I v takto mizivém počtu jsme byli schopni udělat bitvu na pětačtyřicet minut. I přes naše obavy byli diváci spokojeni.
Navečer nám k tanci a poslechu zahrála skupina Codex. A pak už se jen pilo a veselilo. Druhý den ráno jsme s dobrým pocitem odjeli domů.
Na tento víkend, téměř poslední prázdninový jsme měli naplánované vystoupení pro dětský tábor v Dolní Rozsičce. Vyrazili jsme časně ráno, protože jsme věděli, že máme před sebou dlouhou cestu. A jelikož jsme nikdo ještě nejeli do těchto končin, dvakrát jsme zabloudili, než jsme se dostali na to správné místo. Tam už na nás čekal Zajíc s Čarodějem, kteří zde byli od předešlého dne. Gotický stan už byl postavený, a tak jsme se ubytovali a převlékli.
Krátce poté jsme byli představeni v jídelně před osazenstvem tábora a dostali jsme výborný oběd. V odpoledních hodinách začali soutěže pro děti a poté na řadu přišlo i naše vystoupení. Nejprve jsme divákům zbraně představili a potom ukázali při soubojích. Myslím, že se vystoupení celkem líbilo. Za pár hodin, jelikož uprostřed lesa se stmívá celkem rychle, přišla na řadu i ohňová show.
A až bylo všechno za námi, začali jsme se chystat po náročném dni na kutě. Musím ale říct, že takovouhle zimu v noci jsem ještě nikde nezažila
Letos stejně jako vloni jsme se vydali na podzimní slavnosti v Bohuticích. Vystoupení bylo jinak koncipováno než v předchozím roce. Tentokráte jsme naše zbraně uvedli, představili a pověděli o jejich historii a užití. Pak přišli na řadu i praktické ukázky. Po skončení vystoupení jsme chvíli poseděli nad dobrým svařáčkem a probrali vystoupení. Pak jsme zbalili věci a jeli směr domov.
Na poslední akci v letošním roce jsme vyrazili směr Rybníky u Moravského Krumlova. Jednalo se o podzimní setkání tříkrálových skupinek. Naše vystoupení bylo koncipováno stejně jako předešlé na bohutických slavnostech, takže nejprve ukázka zbraní a jejich historie, poté nechybělo oblíbené téma "Jak se z pážete stal rytíř", kde byli zbraně předvedeny v praxi. A až se večer trochu setmělo, zakončili jsme vše malou ohňovkou.
Za pomyslné otevření naší nové sezóny by se dalo považovat naše první vystoupení v Moravském Krumlově. Byli jsme pozváni abychom předvedli něco z umění šrmířského při příležitosti "Krumlovského setkání rodin dětí s handicapem".
Divákům jsme tentokráte ukázali a seznámili je nejen se zbraněmi chladnými, ale i střelnými a palnými, jelikož nám jako obohacení našeho programu přibyla střelecká část – luky, kuše, píšťala a jako zlatý hřeb hákovnice. Vlastně celé naše vystoupení bylo osvěženo novými souboji a prvky.
V tuto parnou slunečnou sobotu jsme zamířili směr Olbramovice, kde se na tamním fotbalovém hřišti konala oslava dne dětí. Sotva jsme dorazili, vybalili věci a připravili vše potřebné, mohlo se začít. Složení tohoto vystoupení bylo stejné jako předtím v Moravském Krumlově – čili uvedení nás a zbraní, výcvik pážete, chladné zbraně a nakonec střelecká část. Navzdory neskutečnému a úmornému vedru jsme to všichni dobře zvládli.
Po skončení střelecké si i přítomné děti mohly vyzkoušet střílet z luku a z kuše. A až se dostatečně "vyřádili", šli jsme se občerstvit a začali balit věci a odebrali se k domovu. Myslím, že to bylo vydařené odpoledne.
Časový rozvrh a ani koncepce letošního ročníku slavnosti Barchanu se nijak nelišila od uplnynulých ročníků, kterých jsme se zúčastnili. A nemám ani nic pozoruhodného, co by stálo za zaznamenání.
Tohoto dne konala se bitva na zřícenině hradu Zubštejna. Sotva jsme dorazili na určené místo, stihli rozbít ležení a řádně se nachystat, už byl čas na nácvik bitvy. Mezitím bylo na place kolem obelisku pro diváky připraveny historické stánky. Bitva pak proběhla v odpoledních hodinách a posléze jsme předvedli střeleckou část našeho vystoupení. A hnedle po nás přišel na řadu turnaj. Nepřišli zkrátka ani děti, v průběhu celého dne pro ně byli přychystány soutěže.
Rok se s rokem sešel a my opět chystali na tentokráte již III. ročník bitvy "O miroslavké sklepy". V páteční odpoledne bylo velmi vydařené, jak počasí, tak vše vycházelo jak mělo.
V sobotu ráno nám ale počasí přestalo přát. Už při průvodu městem začalo lehce pršet a na plánovaný nácvik bitvy, který byl následně stejně posunut, lilo hůře než z konve. Vzhledem k "jezerům", které se utvořili na původním místě bitvy, bylo vše přesunuto nahoru před zámek. Vše bylo velmi nejisté, jelikož počasí se ne a ne umoudřit. Ale přesto skupina Corporal vykonala svoje představení i přehlídku palných zbraní . Nakonec se bitva kvůli velké nepřízni počasí odvolala. Proto chceme touto cestou poděkovat všem zúčastněným skupinám a jedincům. Jsou to:
| Corporal | Los Pupkos |
| Bubenice z Jemnice | Třebíčtí dobrovolníci |
| Milites | Lasička |
| Soldat | Peckáč |
| Páni z Rukštajna | Srdcový rytíř |
| Rytíři země moravské | Kecka |
| Lucius | Ten s kosou |
| Extraktor | Domini liberi Olomoucenses |
| Templ | Armet |
| Drancíři | Moribundus |
Z Miroslavi jsme vyjeli v opravdu brzké ráno, protože jsme před sebou měli dlouhou cestu. Už při balení věcí do auta začalo pršet. Nepřestalo ani v průběhu cesty a pokračovalo až do poledních hodin. Odpoledne se naštěstí o trochu vyčasilo, takže mohl celkem v suchu proběhnout nácvik na bitvu. Posléze proběhla bitva, která už byla za doprovodu nesmělých slunečních paprsků a taktéž naše následující střelecké vystoupení, které si troufám říct bylo dost podařené. Nakonec k večením hodinám slunce dokonce vysvitlo, takže naše obavy o brzkém odezdu a četném nachlazení byli celkem zbytečné, mohli jsme zůstat a bavit se s přáteli. Jako zakončení celého dne proběhla večerní šarvátka a vystoupení s ohňem.